Pro uvedení do děje doporučuji přečíst si Zrození zapomenuté rasy - kapitola první.

Zrození zapomenuté rasy

Kapitola druhá

"Pane?! Omlouvám se, ale musíte vstávat. Král mne požádal, abych vás probudil."
"Uuaah, konečně ráno. Konec nudy a konečně začne nějaká sranda," pomyslel jsem si.
"Pane?! Jste tam? Dnes vás čeká speciální výcvik. V 8:00 je snídaně. Nezmeškejte, radím vám dobře."
Skoro jsem se nestačil ani vyhrabat s postele a už do pokoje vtrhla Marien a zvýšeným hlasem opakovala: "Vstávat! Spěcháme! Zaspal jsi."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozespalým hlasem jsem odpověděl: "Už jdu. Jen se převkléknu."
Vstal jsem z postele, která se nacházela uprostřed obrovského pokoje. Ležela na pozlaceném koberci a celé to připomínalo pokoj prince či princezny.
Tak jsem si i připadal. Jako princ, který zanedlouho odcestuje do neznáma. Někam, kam se večer před tím tolik těšil. Tam, kde ho očekával obdiv a uvítání."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vylezl jsem z pokoje a poklidným krokem kráčel do kuchyně. Ovšem cosi mě zastavilo. Nějaký dotek. Otočil jsem se a podle hlasu jsem poznal, že šlo o toho
pána, co mě ráno probouzel. Vypravil ze sebe:"Kdepak, pane. Na to už nemáte čas. Venku máte připravený kočár a všichni čekají jen na vás."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Viděl jsem, jak se ke mně řítí Marien a zlostným hlasem říká: "Dextrene? Jestli si myslíš, že na tebe budeme čekat jako na nějakého hrdinu, spletl ses! Od nás dostaneš jen to nejnutnější zacházení, které potřebuješ! A teď padej do kočáru." Rozbrečel jsem se, ale věděl jsem, že to byla moje chyba. Měl jsem vstát tak, jak jsme se dohodli, jít se nasnídat a poté v klidu vyrazit. Jeli jsme dlouhou cestu kočárem a já jsem měl čas přemýšlet. Lhal bych, kdybych řekl že mi v hlavě neproudilo malé množství adrenalinu z toho, že nevím s kým a kam jedu. Ale i přesto jsem si vzpomněl na slova toho pána, který mě přišel vzbudit...
...V 8:00 je snídaně. Nezmeškejte, radím vám dobře...

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Proč to řekl mi bylo jasné hned, jak jsme dorazili. Ocitli jsme se na podobném místě, jako byl Darkshire. Dokonce to mělo i hodně podobný název. Darkshore.
Byli jsme v jakémsi přístavu. Marien mi řekla, že tady naše cesta kočárem končí. Nyní budeme cestovat způsobem, který jsem asi ještě neviděl. Uklidňovala mě, abych se nebál. Že se mi nic nemůže stát. Nebál jsem se. O sebe ještě nikdy.
Pomalu jsme kráčeli k dřevěnému molu. Nikde žádná loď, jen nějaká elfka v rohu.
Pomyslel jsem si: "Asi prodává ptáky. Na tomhle místě by opuštěný člověk shledal dobrou jakoukoliv společnost." Skoro jsem se trefil.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Marien řekla, že mi to předvede. Poprosila tu elfku, aby na mě dala pozor, že tak letím poprvé. Marien naskočila a přidržovala fénixe (tak mi připadal) pod krkem.
Ten poslušně poletoval na jednom místě. Poté ruku uvolnila a on vzlétl. Elfka mě navigovala, ale ruku na fénixovi držela ona. Pouštěla ho opatrně. A on pomalu vzlétl.
V tu ránu jsem se ocitl nad oceánem. Nevěděl jsem kam letím, ale viděl jsem před sebou Marien. Jako bych přesně kopíroval její dráhu letu. Strašně se mi to líbilo a možná i proto mi to tak rychle uteklo. S Marien jsme přistáli opět na molu tvořeném dřevěnými prkny.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Čekala mě samá překvapení. Další bylo, když jsme se ocitli před růžovým světlem. Byl jsem zvědavý a vběhl tam. Najednou se mi zamotala hlava a spadl jsem na zem.
Jak jsem se probral, zjistil jsem, že jsem se ocitl někde úplně jinde. Tedy takhle. Ležel jsem pod růžovým světlem, ale prostředí bylo jiné. Chodící stromy, mraky elfů, nádherní tygři.
To všechno jsem viděl. Marien se u mě objevila o trošku později a řekla starostlivě: "Bála jsem se, že se ti něco stalo. Musíš čekat na mě."

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Řekla mi, že toto tajemné místo se jmenuje Darnassus. Věděl jsem, co je to za místo, i když jsem tam nikdy nebyl. Hlavní město elfů nacházející se na obrovském stromě.
I další příbytky v tomto městě byly na stromech. "Musíme se dostat na druhou stranu města. Jdeme!" Vyrazili jsme kupředu. V každé čtvrti se dělo něco jiného. Bylo to tu jako ve špičce. Všichni spěchali. V jedné části města míchali lektvary. V druhé zaklínali do ovcí, želv a prasat. V další se učili zacházet se střelnými zbraněmi a v další s obyčejnými. Pak jsem viděl cosi zvláštního. Ptal jsem se: "Marien? Co je ta záře na západní straně Darnassu?" Řekla mi: "Tam se učí kněží a paladinové umění světla. Však uvidíš sám, až přijde čas."