Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mládí Hulna Highmountaina-třetí část

23. 12. 2010

V této kapitole se Huln vydává do divočiny, kde musí pochopit podstatu ochočování zvěře a kde jsou zároveň testovány i jeho síla, odvaha, obratnost a vynalézavost. V úvodu se mimo jiné dozvídáme i o části jeho nepříliš šťastné minulosti. Bude úspěšný? Dokáže svému mistru, Yawu Sharmanovi, že má na to stát se skutečným lovcem? Čtěte a dozvíte se více...

III.
Bylo ráno a otec právě vyrazil na ryby. Já a sestřička Berune jsme plni nadšení vyběhli ven, rozhodnutí si zahrát naši oblíbenou hru .... na lovce.

"Buďte opatrní!" křikla na nás matka, ale bez efektu; už jsme odění celí v zeleném, pomazaní blátem a s ručně vyrobenými luky a šípy běželi směrem na sever, k blízkému lesu.

"Dneska tě určitě trumfnu Hulno!" povídá Berune provokativně.

"Nejsem žádný Hulna!" ohrazuji se dotčeně. "A beztak nemáš ani tolik síly v rukou, abys byla schopná vůbec napnout tětivu."

"Myslíš?" zachechtala se šibalsky. "Tak fajn, kdo dneska uloví víc králíků, tak vyhrává a jako odměnu dostane od poraženého pytlík sladkostí od cukráře. Za hodinu tady!" křikla ještě, načež její malá kopýtka rozčísla jehličím pokrytou půdu, tak rychlý byl její sprint.

"Berry, počkej!" křikl jsem za ní, ale už nereagovala. "Hlupačka, takhle dupat, obzvlášť na lovu," zakroutil jsem nevěřícně hlavou nad jejím počínáním, načež jsem si přes hlavu hodil kapuci a tiše naslouchal divočině.

.........Leech stalker
Smluvená hodina se pomalu chýlila ke konci a já už měl pytel plný mrtvých králíků. Byl jsem si jist svojí převahou a těšil jsem se na výhru, sladkosti, ty já rád. Zrovna když jsem začal přemýšlet o tom, kde se Berry může toulat, protrhl ticho děsuplný výkřik. Nedbaje na husté křoví přede mnou, jsem se jím začal prodírat, až jsem se postupně, píď po píďi, prodral na jeho druhou stranu. Chvějící se a vzlykající Berune ležela na zemi a k ní se znepokojivě rychle blížil obří pavouk, kterého jsem znal z otcových loveckých knih. Leech stalker (tak se ten tvor jmenoval), vzácný, nicméně obávaný predátor, schopný smést z cesty vše, co mu v ní stojí, k čemuž mu slouží smrtící uslintaná kusadla. Bez otálení jsem vytáhl svůj ručně vyrobený luk, nasadil do tětivy šíp a se stále ledově chladnou myslí vystřelil. Luk se pod silou výstřelu přelomil v půli, ovšem svému účelu to posloužilo, rána byla tak silná, že ručně vyřezávané ostří šípu proniklo skrz pavoukovu kůži. Ten se chvíli, která mě ovšem přišla jako věčnost, svíjel, až nakonec padl k zemi, mrtev. Plačící Berry jsem zvedl do náruče a pokoušel se ji uklidnit, bohužel se mi to ale nedařilo ... a do dneška nedaří.

Ten den jsem přišel o sestru, zároveň jsem však získal něco nového .... něco jako poslání ... nebo smysl života.
..........

Z nostalgických vzpomínek mě vytrhlo včelí žíhadlo inkasované do ramene. Krátce jsem zaúpěl, načež jsem žihadlo z rány vytáhl a hodil do řeky protékající pod mostem. Bez dalšího rozmýšlení jsem se vydal stopovat plainstridery.

Přibližně po dvou hodinách zkoumání krajiny se zadařilo. Uprostřed jedné mýtiny jsem narazil na rodinku těchto pštrosům podobných tvorečků. Ukryt za kmenem stromu jsme zapálil jeden z malých dynamitů, který jsem si za pár stříbrných koupil u jednoho z techniků v Bloodhoof Village a hodil jej přímo mezi plainstridery. Explozi následoval jejich zběsilý úprk, ovšem můj předpoklad byl správný, jeden z nich, pravděpodobně mládě, byl natolik dezorientován, že jsem k němu stihl včas doběhnout. Vytáhl jsem Hůlku pokory a namířil ji na něj. Z ničeho nic se rozzářila oslepující namodralá záře a z úst mi vyšla slova v prastarém taurském jazyce, která jsem vůbec neměl v úmyslu říci, zároveň jsem jim ale ani nerozuměl. Plainstriderův údiv odrážející se v jeho očích se záhy změnil ve zvědavost a postupně přešel v něco, co se mohlo podobat zájmu či náklonnosti. Sklonil jsem Hůlku a pomalým opatrným pohybem jsem se pokusil Plainstridera pohladit po hlavě. Posledních několik centimetrů jsem měl srdce pomalu až v kalhotách, můj strach byl však zbytečný, zvíře se po blížící se ruce neohnalo. Se smíšenými pocity nelíčené radosti a úlevy jsem svému prozatímního společníkovi nadšeně rozčísl pírka na hlavě  (což mi oplatil láskyplným klovnutím do ruky) a bok po boku jsme oba pyšně, coby vítězové, vyrazili zpět do vesnice.
..........

"Výborně, Hulne!" poblahopřál mi Yaw,  když uviděl mého nového pobočníka, který vedle mě nadšeně hopsal. "Jaký to byl pocit?"

"Dosti podivný, mistře, abych pravdu řekl, odvětil jsem, načež jsem Yawovi podrobně vylíčil průběh celé akce. Ten si vše poslechl, souhlasně kýval hlavou a zároveň si občas odfrkl.

"Ano, můj dojem z tebe byl správný, mladý. Ovládnutím Hůlky pokory jsi dokázal, že jsi hoden v této úloze pokračovat. Tentokrát bude o něco náročnější, nicméně věřím, že si s ní poradíš stejně bravurně, jako doposud." Stařík se důkladně napil ze džbánu s mlékem, hřbetem ruky si otřel vous a pokračoval :

"Tvým dalším úkolem bude ochočení vlka. Toto zvíře je, narozdíl od Plainstridera, rychlé a dá se říci, že neví, co je strach. Stejné vlastnosti musíš prokázat i ty, Hulne, chceš-li si získat jeho přízeň. Vydej se hledat na jih, cestou ze včerejšího lovu jsem zde na jednu smečku narazil, ovšem můj přítel si s nimi hravě poradil," zasmál se Yaw a poplácal svého vlka po hřbetě. "Dej si ovšem velký pozor, pro leckterého osamoceného lovce můžou být vlci vskutku tvrdým oříškem!" zdvihl Yaw varovně prst.

"Vynasnažím se, Starší," odpověděl jsem. Následovalo krátké rozloučení, po němž jsem se pomalými kroky vydal směrem na jih.
..........

Ač nerad, musel jsem svého pštrosího přítele pustit na svobodu. S těžkým balvanem v hrudi jsem ho naposledy poplácal po zobáku a odvedl na místo, kde jsem jej našel. Abych ho zaměstnal, hodil jsem mu na zem jablko, které okamžitě začal, pln radosti, přežvykovat. Když dojedl, začal se po mně rozhlížet, to už jsem ale jako správný lovec zmizel ve stínu okolních stromů.
..........

Horko právě dosáhlo svého vrcholu, plně zaneprázdněn svými úkoly jsem ani nezaznamenal, že lehce studené ráno relativně rychle přešlo v parné poledne, čas oběda. S vypětím nemalého úsilí jsem myšlenky na jídlo zapudil (má snídaně byla na taurské poměry přeci jen malá) a pokračoval v hledání vlků. Pečlivě jsem zkoumal každý detail, který by mi mohl v mém hledání pomoci, avšak marně.

Zrovna když už jsem začínal zoufat a pln zklamání jsem se hodlal vrátit zpět k mistru Yawovi, tak se na mě usmálo štěstí. Obrovský, uhlově černý vlk se prohnal kolem mého úkrytu v křoví. Jeho obětí byl plainstrider, který se zoufale pokoušel o útěk, avšak marně, vlk jej dvěma skoky dohnal a povalil na zem, kde se mu lačně zakousl do krku. Ubohý pštros stihl jen jednou zavřísknout (nevím jak přesně bych ten zvuk mohl nazvat) a poté už bylo slyšet jen zlověstné bublání toho, jak se bezbranný tvoreček dusil vlastní krví. Furious Wolf

Celou tuto dech beroucí scénu jsem tiše sledoval. Když jsem viděl vlkův lovecký zápal, zničehonic se mi nechtělo můj úkryt opouštět, obzvlášť když  právě předvedl svoje zakrvavené a nebezpečně vyhlížející tesáky dychtivě trhající plainstrideří maso. Pokoušel jsem se vymyslet nějaký plán, jak vlka překvapit, ovšem žádná možnost se nenabízela. Proto jsem s tichým povzdechem vstal, vytáhl Hůlku pokory, pomodlil se k Matce zemi a se zuřivým jekotem vyrazil vlkovi vstříc. Můj heroický sprint mi nebyl nic moc platný, nejen že vlka vůbec nevyplašil, ale evidentně ho rozzuřil. Přestal se věnovat mrtvému plainstriderovi a s výhružným vrčením se zaměřil na svůj nový oběd .... na mě. Dělily mě od něj zhruba čtyři kroky, když jsem zastavil, vytáhl Hůlku pokory a namířil ji na něj. Opět, jako při ochočování plainstridera, vyšlehla bledě modrá oslepující záře, načež jsem zakřičel slova v taurštině, která jsem ani neměl v úmyslu vyřknout. Něco ale muselo být špatně. Vlk nejenže nepřestával vrčet, ale dokonce už i cenil zuby a krčil nohy, jako by se po mně každým okamžikem chystal skočit. Zrovna když jsem se začal připravovat na nejhorší, tak se to stalo. Z Hůlky pokory vyletěla kopule světle žluté barvy, která v sobě vlka uvěznila. Ten nyní vypadal zcela bezradně a vyděšeně. Zcela ohromen jsem svými potem kluzkými prsty nepřestával Hůlkou na vlka mířit. Barva kopule však začala postupně světlat, až zmizela úplně. V záchvatu paniky jsem očekával, že vlk zaútočí, kupodivu se ale pokorně stočil do klubíčka a upřel na mě prosebný pohled. Váhavě jsem k němu přistoupil a pokusil se ho pohladit po hlavě. Nechal se, dokonce mi i špičkou jazyka olízl prsty! S úlevným odfrknutím jsem si otřel potem orosené čelo, na vlka písknul a oba jsme se poklusem rozběhli směrem do vesnice, pochlubit se Yawovi s úspěšně splněným úkolem.
..........

"Bravo, Hulne!" zatleskal mi Yaw a s obdivem si prohlížel mě, i mého nového společníka. "Upřímně řečeno, v hloubi duše jsem ani nepředpokládal, že to zvládneš, Matka země s tebou má ale pravděpodobně vyšší záměry."

"Asi už to tak bude." uchechtl jsem se. "Mistře, stalo se něco zvláštního. Když jsem Hůlkou na vlka namířil, vylétla z ní -"

"Světle žlutá kopule?" otázal se Yaw se zájmem, aniž by mě nechal domluvit. "Ano, je to sice krajně neobvyklé, ale přesto ne neznámé. Každý lovec jiné rasy, kupříkladu Troll či Ork, by byl na tvém místě v tuto chvíli již po smrti, ovšem tím, že jsme určitým způsobem propojeni s Matkou zemí, jsi dokázal pomocí Hůlky pokory skloubit svoji vůli spolu se sílou Bohyně. Samotné by na tento úkol nestačilo ani jedno, ale když se snoubí obě tyto síly navzájem, každá svým způsobem jedinečná, neexistuje žádná duše, která by tomuto náporu dokázala odolat a nepokořit se.

"A tohle všechno Hůlka dokáže?" zeptal jsem se s ústy dokořán.

"Samozřejmě, jedná se o starodávný artefakt používaný již našimi předky, v nepravých rukou nebezpečná, ovšem ve správných, jako například v tvých, mladíku, nanejvýš přizpůsobivá. Tím, že jsi probudil její skutečnou podstatu, jsi dokázal, že jsi nejen hoden být skutečným lovcem, ale i význačným jedincem, který může mít dosti značný vliv na budoucnost taurské společnosti. Alespoň tak hovoří stáré legendy, které Hůlku pokory opřádají."

"Taková zodpovědnost mě velice znepokojuje, Starší," odpověděl jsem zdráhavě. "Nejsem si jist, jestli je skutečně mým osudem dokazovat velké věci a už vůbec ne, zda to chci a zda jsem na to připraven."

Tauren leader"To ukáže až čas, Hulne," odpověděl Yaw povzbudivě. Nikdo tě do ničeho samozřejmě nenutí, ale uvidíš, že až  to přijde, budeš to ty, ke komu bude náš lid vzhlížet, až zde nebude nikdo, kdo by jej bránil." S těmito slovy mě obdařil pohledem plným respektu, načež mě poplácal po rameni a odešel odpočívat do svého wigvamu. Já, zcela  šokován, jsem se otočil a šel si koupit něco k snědku. Cestou jsem stále přemýšlel o slovech svého mistra a o jejich skutečném významu. Já, Huln Highmountain, syn prostého lovce Azzoka, žijícího na pokraji taurské společnosti, bych měl být vůdcem či spasitelem taurů mírumilovně žijících v Kalimdoru. Je to vůbec možné?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

XEvil can break 99% types of captchas

(MashaGroto, 12. 12. 2017 22:10)

Tato zpráva je zde zveřejněna pomocí programu XRumer + XEvil 4.0
XEvil 4.0 je revoluční aplikace, která může obejít téměř veškerou ochranu proti botnetu.
Captcha Rozpoznávání Google (ReCaptcha-1, ReCaptcha-2), Facebook, Yandex, VKontakte, Captcha Com a více než 8,4 milionu dalších typů!

Četl jste to - to znamená, že to funguje! ;)
Podrobnosti na oficiálních stránkách XEvil.Net, je bezplatná demo verze.